Jednoho dne, jsem si řekl, že se sebou musím začít něco dělat, že to takhle dál nejde. Jsem skoro 3 měsíce bez přitelkyně a přeci jen stále si doma leštit klacek není idelání.
Řekl jsem si, že se radši vyvětrám a myšlenky na šuk vyženu z hlavy. Hodil jsem na sebe niky a běžeckej úbor a vyrazil. Mám takovej fajn okruh z mého města podél řeky do sousední vesnice a zpět po druhé straně. To jsem ale ještě netušil, co se bude dít.
Vyběhl jsem a jelikož moc netrénuju, tak to žádný velký tempo nebylo. Jen co jsem začal vybíhat po cyklostezce z města, doběhla mě a lehce předběhla další běžkyně. A já vyvalil oči! Sportovní postava, tričko do půli pasu, legíny pod pupík. Ale co bylo v těch legínách… Tak nádhernou prdelku jsem dlouho neviděl. Půlky se jí neuveřitelně zařezávaly do legín a dokonce byl i zezadu vidět náznak kundičky… ty legíny snad byly o číslo menší. A jak při běhu kroutila tou rozkošnou prcinou, mně se začal stavět. A to je při pohybu pěkně naprd, zvlášť když jsem navíc musel přidávat na tempu, aby mi ta buchta neutekla.
Běželi jsme takhle pár minut. Já jazyk na vestě a oči přilepený na prdeli před sebou, když se zepředu ozvalo: „Pořád tě baví čumět mi na zadek? Přiběhni sem ke mně.“ Polil mě pot (tentokrát studenej) a přemýšlel jsem, co budu plácat až k ní doběhnu, abych se úplně neztrapnil. Když jsem byl na její úrovni, nestihl jsem říct ani slovo, protože zase začala ona. „Pokračuj přede mě, taky se chci podívat…“ Tohle už neznělo tak hrozně a já poslechl.
Chvíli jsme takhle běželi – já první, funící jak lokomotiva – a ona za mnou rentgenující můj zadekv kraťasech a vše ostatní. Doběhla mě a když vyrovnala tempo, tak mě vzala za zadek a řekla: „Není to vůbec špatný, jen to vypadá, že bychom se potřebovali trochu protáhnout. Kousek dál je fajn místo, poběž za mnou.“ Po cca sto metrech odbočila z cyklostezky mezi stromy a proběhla takovou malou stezkou křovím. Ocitli jsme se na paloučku.
Když už mě sem dotáhla, tak bych měl taky něco předvíst, řekl jsem si a začal. „Takže jdeme na ten strečink, předkloň se a zkus se rukama dotknout země“. Poslechla a vystrčila na mě tu krásu se vší parádou. Neváhal jsem a zezadu přistoupil těsně k ní. Tak těsně, že se můj už skorostojící pták třel o místo mezi půlkama. Lehce jsem se pohupoval. „Vypadá to, že máš docela zatuhlá záda,“ zkusil jsem. Než jsem to dořekl, klečela přede mnou a měla mí péro v puse.
Bylo vidět, že netrénuje jen běhání, protože mě hulila jak profi šlapka a pomáhala si u toho i rukama. Bylo mi jasný, že takhle bych byl hned hotovej, tak jsem couvl a prohodil: „Měli bychom se taky detailně podívat na tebe“. V mžiku jsem jí zlehka povalil na zem a vrhl se na kozy. Tričko jí vylétlo ke krku a sportovní podprsenka pustila ven pevný dvou a půlky, akorát do ruky. Bradavky měla tuhý, tak jsem s nima začal. Jazykem jsem prošmejdil, co se dalo a do zubů jsem bral ty ztuhlý bodce, co taky s nima. Začala u toho lehce sténat a já nenechal nic náhodě.
Pravá ruka sjela pod minimalistický kraťásky a hned jsem zjistil, že má kalhotky úplně durch. Z běhu tohle rozhodně nebylo. Začal jsem prstem u poštěváčku, ale moc dlouho jsem tam nevydržel, během chvíle měla nejdříve jeden a pak i dva prsty v kundě. Rychlými pohyby ruky jsem ji dostával do stavu, kdy nejdříve vrněla, pak sténala a nakonec skoro hekala. Teklo to z ní jak z vodovodu a bylo vidět, že u prstění nezůstaneme. A taky, že ne. Péro jsem měl tvrdý jak kámen, a tak jsem jí jedním pohybem stáhnul kraťásky i kalhotky, hodil si její nohy na ramena a narval jí ho tam. Zajel jako do medu. Zařvala a já předvedl dle mého velice tvrdou a dobře odvedenou dvou a půl minutovou makačku až jí koule pleskaly o zadek. Holt bez tréninku není mistra…
Jakmile jsem se vycákal jak blázen přímo do ní, tak se mi krev začala vracet zase do mozku. A napadla mě docela zásadní otázka: „Hele, bereš prášky?“ Ona se jen usmála. „Neřeš to.“ Vyskočila na nohy, vytáhla si kalhotky i šortky a lehkým klusem se začal vracet na cyklostezku. Před křovím se na mě ještě otočila a křikla: „Sprinty ti jdou skvěle, zkus zamakat ještě na delších tratích.“ A s úšklebkem zmizela.
No, okruh jsem ten den nedoběhl, jen jsem jak v pohádce došel zpátky dom. Při dalším běhu jsem však trasu skoro o polovinu natáhl. Jak se říká – dobrá rada nad zlato.
