„Brácha, můžeš mi udělat nějaký fotky?“
„Jaký?“
„No, chtěla bych vlastně Slideshow, kde bych se postupně svlíkala do naha a pak by následovaly ty trochu odvážnější…“
„Jak odvážnější? To jako přijde nějakej tvůj kamarád a já vás budu fotit, jak si to rozdáváte?“
„To ne. Byla bych na nich sama. Víš, na maturák musí každej do necelejch dvou měsíců sehnat deset tisíc. Naši mi je nedaj a já je nedokážu v tom šibeničním termínu vydělat.“
„Pořád nerozumím tomu, co s těma fotkama budeš dělat…“
Sestra se kousla do rtu, nadechla se a spustila: „My jsme se Simčou vymyslely, že peníze získáme dražbou jejího panenství a já bych prodávala přes internet svoje fotky.“
„A proč taky nevydražíš panenství?“
„Protože už panna nejsem – teda plnohodnotná.“
Povytáhl obočí údivem.
„Já jsem o panenskou blánu přišla před pár lety při jízdě na kole a vysvětluj chlapovi, že jsi panna, když nenarazí na žádnou překážku.“
„Mě to přijde ujetý. Musí přece existovat jiná možnost, jak přijít k penězům.“
„Takhle chytrá umím bejt taky,“ odsekla, ale hned se zarazila. Na tváři se jí objevil posměšný úšklebek. „A jaká, bratříčku?“
„Co třeba nafotit kalendář?“
„Skvělej plán. Je září. Než to nafotíš, a někde necháš vytisknout, je tu hnedle konec roku a kolikpak asi těch kalendářů prodáš? Navíc máme peníze doníst do půlky listopadu… Takže tudy cesta nevede. Jinej nápad?“
„Kalendář…“
„To už si říkal. Proč to opakuješ?“
„Kalendář…“ Viděl jsem, jak se znovu nadechuje, tak jsem ji nekompromisním gestem zastavil: „Nech mě domluvit! Kalendář, jenže ne papírový, ale elektronický.“
„Nerozumím.“
„Udělat fototapetu do počítače na měsíc.“
„Co bys fotil?“
„Krásy přírody.“
Za to se mi dostalo pohrdlivého šklebu: „To budeš fotit stromečky a kytičky a lidi si z toho sednou na prdel a budou se prát o to, aby si to mohli stáhnout a ještě za to zaplatit? Myslím, že by ses měl jít dát vyšetřit.“ Svoje slova zakončila významným zaťukáním na čelo.
„Počkej… Jistě, že tam budou kytičky a tak, ale budeš tam taky ty a Simona.“
„No, skvělý! To je kombinace – krásná příroda a dvě oblečený ošklivý holky.“
„Kdo tady mluvil o oblečení? A mimochodem… Každá žena je krásná…Jen to někdy není na první pohled vidět.“
„Jsi hodný, bratříčku, ale myslím, že to není dobrý nápad.
„Hele, tenhle víkend má být naposled hezky, tak můžeme ty, já a Simona vyrazit na výlet. Máte volno?“
„Dám ti vědět.“
V sobotu jsme vystoupili na konečné zastávce autobusu.
„Kam teď, bratříčku?“
„Po modré až ke Kolnickému vodopádu.“
„Jo, tak proto jsme si měli vzít plavky a ručník,“ docvaklo Simoně, „ Ale proč ty košile?“
„Neboj, včas se to dozvíš.“
„Tak, holky, šlapem! Světlo nečeká.“
Po půlhodinovém výšlapu jsme dorazili na místo. Zhruba čtyři metry nad zemí byl menší skalní převis, ze kterého padala voda v souvislém, skoro dvoumetrovém pásu. Bylo krátce po deváté, slunce svítilo a teploměr musel ukazovat něco málo přes dvacítku. Na konec první dekády září ideální počasí pro focení.
„Tak, holky, do plavek a jdem na to!“ Začal jsem si připravovat nádobíčko.
„To se máme převlíknout tady? Před tebou?“ divila se Simona.
„No, víš… Nafukovací kabinku sebou jak na potvoru nemám… Sorry.“
Sestra na nic nečekala a začala se převlékat. Kdybyste se podívali na fotku naší rodiny, tak byste řekli, že nám ji do hnízda nastrčila kukačka. Táta s mámou, a já po nich, jsou vyšší a štíhlé postavy. Na to, že Mileně, mojí sestře, bylo nedávno osmnáct, dívala se na svět z výšky sto pětašedesáti centimetrů. Prsa měla po tatínkovi a zadek po mamce. Výrazně ženský. Dá se říci, že byla úsporné balení dvě v jedné. Od pasu nahoru Lolita, které teprve rostou prsa. Od pasu dolů dospělá žena.
Přicházela ke mně ve žlutých bikinách: „Kde chceš, brácha, začít fotit?“
„Až bude Simču převlečená, tak běžte za vodopád.“ Na Simoně bylo vidět, že jí tahle situace, kdy jí může každý náhodný kolemjdoucí očumovat, není příjemná. Jestli se bude stydět i před objektivem, tak to bude pěkná dřina.
Konečně, ulevil jsem si, když holky zamířily pod převis. Simonu jsem vlastně ještě v plavkách neviděl. Dlouhé štíhlé nohy končily v černých bikinách. Vlastnila krásně klenutou prdelku „jen ji pohladit“ a ba i na prsou si dali její rodiče záležet. Pevné dvojky? Hm… Dva plus! Básníci by její šíji přirovnali k labutí, ale uši byly tragické. Velké a Odstávající. Nedaly se bez šátků, čepic, potítek a podobných módních doplňků zamaskovat. Na druhou stranu, když si člověk odmyslel její hlavu, byla hezká. Ó, přírodo, ty jsi mocná čarodějka, posteskl jsem si a soustředil se na práci.
Žluté a černé bikiny vytvářely hezký kontrast za padající vodní stěnou. Holky nejprve vodou prostrkovaly ruce a nohy. Potom vystrčily z vodopádu své prdelky. Ta Simonina v tangách mi rozproudila krev…
„Tak, holky, plavky dolů a vezměte si ty bílé košile na holé tělo. Ale nejdřív se pořádně osušte, ať nejsou hned mokrý.“
Bylo vidět, že Simonin ostych z nějakého, mně neznámého důvodu, zmizel, protože si bez problémů utírala nahé tělo osuškou a já se na něj jako omylem podíval… (Dost dobrý.)
„Simčo, postav se sem. Dej ruce nahoru, jako když chceš držet Slunce.“ Klekl jsem si a nasměroval jí ruce tak, aby se „dotýkaly“ zespodu životodárného kotouče. Přitom se jí košile oddálila od těla a sluneční reflektor vystavil na odiv její ňadra. Měnil jsem úhly a mačkal spoušť o sto šest. Pohled pro bohy! S tím souhlasil i ten dole…
„A teď mám takový nápad. Ségra, postav se tady. Simčo, běž za Milenu, prostrč ji hlavu pod levou rukou a oběma rukama ji rozhrň dole košili, tak abys odhalila její klín.“
Z košile na mě vykoukl vzorně upravený černý trojúhelník, což vytvářelo krásný kontrast.
„Tak a teď půjdete pod vodu. Simčo, namoč si rukama košili na prsou. Zahrajem si na MISS mokrá košile… Hotovo!“ zahlásil jsem po chvíli: „Teď jsi na řadě, sestřičko, ty. Chtěl bych, abys šla za vodopád, pak popojdeš dopředu tak, aby ti hlava zůstala za ním a voda ti dopadala na prsa. Stát takhle v záklonu nebyla pro Milenu žádná liga, jenže výsledek stál za to. Voda ji přilepila košili krásně k tělu. Pod ní prosvítalo její ochlupení, a protože stála mírně rozkročená, tak košile zvýraznila i jejího velblouda.
„A její píčuli fotit nechceš?“ zeptala se mě poté, co jsem řekl hotovo. Přistoupila k Simoně zezadu a zvedla jí košili skoro až k prsům. Vykouklo na mě její holátko. Polkl jsem na prázdno a zmáčkl spoušť. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, sestřin prst začal bloudit mezi nohama její kamarádky. Čekal jsem, co se bude dít a dočkal se lesbických hrátek. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Před vodopádem, za ním i v něm. Ještě štěstí, že jsem měl dostatečnou zásobu paměťových karet…
K polednímu jsme se dostali na malou louku pod lesem, kde jsme rozbili tábor, abychom po „vysilujícím“ pochodu doplnili energii. „Piknikový koš“ vydal své pochutiny a my se pustili do oběda.
„Holky, odfoukněte si. Já se porozhlídnu po okolí. Mám nápad na jednu fotku, ale potřebuju k tomu příhodnou květenu.“
Asi za 20 minut jsem v lese narazil na vhodnou mýtinu a tak jsem se šupito presto vrátil k holkám.
„Tady si můžete udělat pohodlí. Jen mi prosím nezničte tenhle živý pugét.“
„Neboj, Jirko, my si dáme pozor,“ ujistila mě Simona.
„Jestli jste si už odpočinuly, tak se obě svlečte! Budeme fotit Matku přírodu.“
„Co mám dělat?“ zeptala se mě sestra, která byla v rouše Evině jako první.
„Posaď se tady za ty kytky, aby to vypadalo, že ti rostou z lůna.“ Milena na mě hodila nechápavý pohled. „Zkrátka roztáhneš nohy a kytky budeš mít mezi nima.“
Roztáhla je bez známek ostychu. Podepřela se rukama za tělem a zeptala se: „Takhle?“
„Přisuň se úplně k nim!“
Poposedla si a já zalehl kousek před květinami. Nebylo to ono.
„Dělej něco. Třeba je hlaď. Představuj si, že jsou to tvoje děti. Nebo je povzbuzuj, aby rostly. Zkrátka něco.“
A tak sestra nabízela a já fotil. Pak mě napadlo, zda by nešlo udělat jednu průzkumnou… Opřela se vzadu o ruce a zůstala v klidu. Připlazil jsem se co nejblíž ke stonkům a skrze ně se snažil vyfotit vulvu své sestry. Uvidím, co z toho vyjde. Na řadě byla Simona.
Zaujala sestřino místo i poslední pózu. Kde jsem skončil s jednou, začal jsem s druhou. Pak jsem poodstoupil a vyfotil Simonu, co by Matku přírodu. Nebylo to ono.
„Simčo, mohla bys prosím zaklonit hlavu dozadu?“ Plachťáky zmizely a výsledek byl dokonalý. „Hotovo! Můžeme jít o štaci dál.“
„Ale nám se ještě nechce!“ prohlásila sestra.
„Jo,“ sekundovala ji Simona, „my jsme totiž divoké kočky a máme chuť si hrát… Tak se dívej!“
A já se díval. Nejprve se opatrně k sobě přibližovaly po čtyřech. Pak se očichávaly. Olizovaly. Ségra přiskočila k Simoně zezadu a předstírala, že přiráží. Simona vyluzovala skřeky, které se měly podobat kočičímu mrouskání. Kopulace na psí způsob přešla v regulérní zápas. Holky se snažily jedna druhou dostat na lopatky. Funěly u toho. Ukazovaly naprosto vše! Já fotil a… Musel to vydržet!
Nakonec zvítězila ta vyšší. Nechala se zvěčnit ve vítězném gestu a… Další dnešní šok. Zaujaly pozici 69!
Nijak jsem s focením nespěchal. Ono to bude přece jen chvíli trvat, než si udělají dobře…
.
