Den první (pátek)
Pavlína Perníčková bydlela v jediném čtyřpodlažním paneláku stojící ve Smyslné ulici. Obývala byt 2+1 ve druhém poschodí. Před necelým půlrokem ve svých 56 letech potřetí ovdověla, takže měla volné pole působnosti pro slib, který dala své příbuzné z třetího manželství. Měla sehnat nějakého mladého ptáčka pro další použití, kterého by mohla 2krát až 3krát v týdnu zkušebně zavírat do své klícky, než se mu udělá nevolno a nevypustí do ní svůj obsah. Tento libí pocit okusila poprvé krátce po svých patnáctých narozeninách a bylo jí ihned jasné, že jakmile ten tvrdý kus masa do ní vstoupí, tak dokud neodloží náklad, nevystoupí.
Copaté blonďaté pionýrky s krásným obličejem, modrýma očima, hezkýma nohama a pozornost budícím poprsím, si všiml 56letý tajemník OV KSČ. Stalo se tak na okresním sjezdu strany, na kterém vystupovala se školním sborem. Když si přes předsedu místní stranické organizace příslušné školy ověřil, že nedávno oslavila patnácté narozeniny, zaúkoloval svého osobního řidiče, aby mu ji po škole přivezl do stranického bytu pro vzácné návštěvy. Tam se jí nejprve optal, zda chce jít studovat na střední školu.
Samozřejmě, že chtěla, když měla každý rok vyznamenání.
Proto byla postavena před volbu. Stane-li se jeho tajnou kamarádkou, dostane se kamkoli bude chtít. Když ne, půjde se učit na švadlenu.
Šití ji nebavilo…
Kladná odpověď přiměla vyjít z vedlejší místnosti zde čekající zasloužilou členku strany, která měla na starost styk s významnými soudruhy. Už na první pohled bylo zřejmé, že je opravdu znalá. Během celé první schůzky seděla tiše v křesle, sledovala Pavlínino počínání, a když viděla, že si neví rady, názorně ji předvedla, kterak býti k starším soudruhům správně kamarádská.
Soudruh tajemník měl problém. Nerad souložil s nasazenou ochrannou pomůckou. Ale kdyby se provalilo, že přivedl 15letou holku do jiného stavu, asi by o svůj post přišel. Během dvou setkání vzorně spotřeboval první krabičku. Při třetím se chystal otevřít druhou, když jej napadlo, že bude stříkat na ni, ne do ní. Už při druhé, a zároveň poslední souloži bez ochrany toho odpoledne, zapomněl na své předsevzetí a Pavlíně zprostředkoval poznání, že cítit v sobě výstřik sémě je největší zážitek, který dosud prožila. Ne že by hned po první dávce spermií otěhotněla. Přece jen, soudruh nebyl žádný jura, takže k nehodě došlo až po půl roce, když si už začal říkat – to je dobře, že jsem neplodný… (V té době byly jeho spermie díky věčným schůzím líné natolik, že se sice nechaly z těla vypudit, ale dál – Ni krok! To ale nevěděl.)
Nehodu způsobil jeho osobní řidič, který pět měsíců Pavlínu vozil do stranického bytu. Od čtvrtého si jejich dostaveníčka začal tajně nahrávat. Pomohl mu s tím jeho kamarád živící se jako technik u STB… Řidič totiž začal při promítání tajně pořízených pohyblivých obrázků trpět utkvělou představou, že nejmocnější muž okresu przní jeho dceru. Doslova k masturbační nepříčetnosti jej bičovala touha spáchat incest.
Pavlínka souhlasila, že mu bude tajně, aby o tom soudruh tajemník nevěděl, dělat dcerušku. Má však podmínku. Její nový tatínek jí za to nejprve opatří pravé rifle a k tomu džínovou bundu.
Nikdy té námahy s jejich sháněním nelitoval. Ovšem těsně před tím, než vyšlo najevo, že jeho dcerunka chodí s outěžkem, tajemník čirou náhodou našel jednu z nastražených kamer a bylo zle. Z nebohého řidiče se stal nepřítel socialismu a za trest byl přeložen do ostravských dolů.
Kde nahrávky skončily, se neví. Tajemník byl svými kamarády z STB ujištěn, že byly zničeny…
Předsedkyně interrupční komise bezezbytku splnila stranický úkol, a umělé přerušení těhotenství Pavlíny Skočdopolové bez námitek schválila. Dalo se očekávat, že čin neslučující se se socialistickou morálkou, připraví tajemníka o funkci prvního muže okresu, ale opak byl pravdou. Byl svými partajníky obdivován a mnohými dokonce dotazován, zda o nějaké podobně uvědomělé mladé soudružce neví… Ani doma za to nebyl plísněn. Jeho o čtvrt století mladší choť byla zaměstnána u krajského šéfa partaje jako zapisovatelka. Její hlavní pracovní náplní bylo předstírat orgasmy, když na služebních cestách, nebo v úřadu na jejího 61letého šéfa přišla chuť si zašpásovat. Za to, že ochotně plnila všechny jeho tužby a přání, včetně ovlivňování výše postavených soudruhů v jeho prospěch postelovými hrátkami s jednotlivci či v případě nutnosti i skupinami, dostávala královskou mzdu.
Pro Pavlínu to celé mělo nečekanou dohru, která radikálně ovlivnila její život. Mladý doktor, jež zákrok prováděl, jej dělal teprve podruhé a poprvé sám. Zkušený kolega mu před umývadlem poklepal na rameno s tím, že mu věří, že tenhle banální výkon hravě zvládne, neboť on si musí něco neodkladného zařídit, a tudíž na sále nebude. (V pokoji pro prominentní pacienty na něho už čekala mladá herečka místního profesionálního souboru, která si přišla odpracovat tělísko, které ji pan doktor protekčně a diskrétně zavedl, aby se nemusela bát o svojí slibně se rozjíždějící kariéru kvůli nechtěnému početí.) Pavlíně se děloha zanítila a po vyléčení jí zákrok provádějící gynekolog oznámil, že dítě nikdy neporodí. Bohužel, dodal. A protože byl svobodným milovníkem slečen těsně nad zákonnou hranicí pro legální sexuální styk a Pavlíně se jeho sportovní figura v bílém plášti líbila, nechala se pozvat k němu domů na zmrzlinu. Na tu se nedostalo. Za to hned třikrát během odpoledne vybílil její svatyni. Na to, že do šestnáctých narozenin ji chyběly tři měsíce, začala s radostí a pravidelně přijímat sperma již od třetího muže. Jak Pavlína záhy zjistila, měl slabost pro krásné dámské prádlo, tak jí čas od času nějaké pěkné kousky daroval.
Asi po dvou měsících intenzivní známosti a občasných amatérských foceních, kdy mu pózovala v darovaných kraječkách, ji jedno sobotní dopoledne, když k němu přišla na domluvené rande, překvapil. V obýváku seděli čtyři muži mezi 44 a 60 lety. Byli to taktéž lékaři, jak záhy zjistila. Z gynekologa packala velice rychle vylezlo, že ti ostatní pánové rozhodují o tom, koho v nemocnici povýší a koho ne. A vzhledem k tomu, že z něho nikdy respektovaná špička v oboru nebude, musí kariéru udělat jinak. Otázka zní, zda mu s ní Pavlínka pomůže…
Pomohla. Měla však podmínku. Aby mohla chodit za pány doktory kdykoli a neměla doma kvůli tomu problém, bude to maskovat brigádou v nemocnici. Tudíž bude muset ukazovat výplatní pásku…
Jak to pánové dokázali, není jasné. Pavlína v nemocnici na daný měsíc vyfasovala výkaz práce. Ten vytáhla z tašky pokaždé, když dostaveníčko s příslušným doktorem bylo u konce. Zapsala do příslušné kolonky odpracovaný čas, který si následně nechala parafovat.
Byla to dobře placená brigáda. Bohužel po roce skončila, protože ji vyměnili za mladší model.
Najednou měla spoustu volného času. Z rozjímání, co s ním podnikne, ji vytrhnul dopis z nemocnice. Primář ortopedie ji vyzýval, aby se dostavila na preventivní vyšetření.
V dopise uvedená adresa ji překvapivě dovedla k prvorepublikové vile. Otevřel jí prošedivělý sedmapadesátiletý elegán, který jí časem prozradil, že se o ní dozvěděl od rozjařeného gynekologa packala na plese, který nemocnice pořádala. Ten se mu na něm pochlubil svou všeho schopnou milenkou, která pro něho už začala být stará… Pavlínu si vzal v den jejích osmnáctých narozenin. Ta mu, jak před prvním setkáním předpokládal, dopřávala sexuální radovánky, které se svojí o skoro třicet let mladší druhou manželkou nikdy nezažil. Soud je rozvedl až čtvrt roku před jeho třetí svatbou. Táhlo se totiž rozdělení majetku ve společném vlastnictví, i když jeho choť po roce soužití začala sdílet lože s jedním stejně starým venerologem a do manželského už nevlezla.)
Pavlína byla vždy paní doktorovou. Díky čemuž finančně nestrádala, takže se do dalšího chomoutu hnát nemusela. Problém představovala její veliká chuť na sex. Dokonce si krátce po smrti posledního manžela pohrávala s myšlenkou, že vstoupí do porno branže. Chtěla se stát babičkou, k níž si vnoučata chodí pro útěchu. Nakonec ji zavrhla, protože se obávala reakce lidí, které znala… Zhruba dva měsíce od pohřbu dostala za úkol takové vnouče najít pro svoji příbuznou. Jenže, kde ho vzít a nekrást…?
O všechno se postarala náhoda. První červencové páteční dopoledne paní Perníčkové přivezli nový konferenční stolek. Jak už je to dneska zvykem, dorazil ji úhledný kartonový podlouhlý kvádr, který neunesla. Mladý závozník jej opřel u vchodových dveří o schránky, nechal si podepsat dodací list a skončil do auta. O tom, že by stolkovou skládačku vynesl do druhého patra, nechtěl ani slyšet. Nezviklaly jej ani slibované dvě stovky – prý jsou ve skluzu a musí hnát na další adresu. Smutně se dívala na odjíždějící auto, když si všimla, že se k paneláku blíží mladý Srnka z třetího patra s očima zabořenýma v mobilu.
„Dobrý den. Byl byste tak hodný, a nedonesl mi tenhle balík ke mně do bytu?“
„Dobrý den. Proč ne?“ Bafnul stolek jak nic a donesl ho k výtahu.
Pavlína si Srnku v rámci hledání prohlédla před pěti dny u nákupního střediska, kde na něho náhodou narazila. Navenek působil nejistě až zakřiknutě. Nic moc, zhodnotila jeho exteriér na dálku, ale pak se při pozdravu na krátký okamžik střetly jejich pohledy. Byl to sice jen mžik, ale zachytila to! Ty bys stála za hřích.
I prchavý okamžik může zažehnout něco nového. Od té chvíle ji pronásledovala představa pole ležícího ladem a možnost jeho kultivace, protože ani v nejmenším nepochybovala o tom, že je panic.
„Nemohli bychom se domluvit na tom, že mi ten stolek přijdete smontovat?“ zeptala se ho na odchodu, kdy už měl obličej zase skloněný k mobilu. „Budu se vám za to revanšovat. Stačí říct jen jak, a kolikrát budete chtít,“ nahodila udičku.
Nezabral!
„Jo klidně,“ odpověděl víceméně na autopilota, „přijdu ve dvě.“
„Děkuju,“ stačila ještě zvolat, než bouchly dveře.
Při montáži se díval střídavě do plánku a mobilu. Její snahu o konverzaci sabotoval jednoslovnými odpověďmi, nebo všeříkajícím hm. Rozhodla se, že až bude dílo hotové, nabídne mu pastvu pro oči. V duchu zvolila jednoduchou květovanou sukni do půli stehen – nohy má pořád hezké – a černou Push-Up podprsenku, přes kterou si přetáhne bílé průsvitné triko s velkým výstřihem. To by v tom byl čert, aby nevyměnil pohled do mobilu za zírání na její čtyřky. A pod sukni si vezmu bílé průsvitné kalhotky, doladila v hlavě svůj outfit.
Když kolem mladého montéra procházela směrem k ložnici, všimla si, že se na displeji jeho mobilu objevila hezká tak sedmnáctiletá brunetka v plavkách. Vyčkala, zda její fotku Srnka, posune dál, nebo se na ni bude chvíli dívat.
„To je vaše slečna?“ optala se decentně, když i po dvou vteřinách ji prstem neposlal do zapomnění.
„Ne. Jenom kamarádka.“
„A proč ne slečna?“
„To nejde.“
„Vám se nelíbí?“
„Líbí, ale…“
„Ale…?“
„To je těžký.“
„Co je těžký?“
„Holky se chtěj jen kamarádit…“
„A od kdy? Příroda se oblbnout nedá. To já randila už v patnácti a hromada mých kamarádek taky.“
„No jo, to byla jiná doba…“
„A v čem byla jiná? Kluci a holky snad maj pořád potřebu se stýkat, dotýkat, líbat a tak…“
„Jenže ty dnešní šílej jen po těch, co jsou Cool. A to já rozhodně nejsem.“
„A můžu bejt zvědavá, proč nejste pro ni Cool?“
„Nejsem ničím zajímavej.“
„Bavíš se s holkama?“ přešla najednou na tykání.
„No jasně.“
„Nemyslím, když jsi v bandě, ale jestli by sis s touhle,“ ukázala na mobil, „dokázal pokecat, aniž bys mluvil jen o škole?“
„Asi ne. To je moc těžký?“
„A co je na tom těžký?“ Než stačil Srnka odpovědět, plácla se v jasném prozření hřbetem pravé ruky do dlaně levé a zvolala: „To bys pořád nesměl čučet do mobilu a musel se soustředit na rozhovor. To bys pak byl vopravdu Cool, i když by tě nikdo neznal. To mi věř.“
„A jak se to dělá?“
„Úplně jednoduše. Já tě to naučím, jestli budeš chtít.“
„A co za to?“
„Nic, co bys nezvládnul. Já ti to řeknu u sklenky vína, až budeme křtít nový kousek nábytku. Teď mě ale na chvíli omluv,“ a spokojená sama se sebou zamířila do ložnice.
Když se vracela, už za sebou dveře nezavřela. Poznala, že Srnka utahuje poslední šrouby, tak oznámila: „Vidím, že je už skoro hotovo. Jdu tedy načít tu lahev.“
Na novotou vonící hnědou desku nejprve položila prostírání a na něj bílé víno a dvě sklenice. Překvapilo ji, že se mladík sám chopil lahve a oběma nalil.
„Tak na tvoje šikovný ruce. A moc děkuju za pomoc.“
„To nestojí za řeč.“
„Ale stojí,“ pokývala hlavou a s potěšením si všimla, že se jí dívá na prsa. Dopřála mu o dvě vteřiny delší pohled, než by bylo společenský únosné, a ťukla si s ním.
Posadili se naproti sobě. Ona způsobně s koleny u sebe a nohama složenýma do strany. On na kraji sedačky. Viděla na něm, že je celý nesvůj. Rád by ji očumoval, ale styděl se. Rozhodla se proto, že přejde do útoku. Přinejhorším ji uteče a z dobře rozehrané partie nic nebude.
„Pamatuju si dobře, že se jmenuješ Jára?“
„Jo pamatujete.“
„Hele, Járo, nebudu chodit kolem horký kaše a budu mluvit na rovinu. Bereš?“
