příběh pátý
Pěst na oko zmizela! Tak Veronika pro sebe pojmenovala hromadu rozbitých věcí, které její sousedka Hamáčková házela k plotu, který odděloval jejich zahrady za domem. Kazila totiž výsledný dojem z té její, na kterou byla Veronika náležitě pyšná. Bylo to její dítě, které zatím s manželem neměli. V devětadvaceti letech honil kariéru a prý ještě nebyl na ně připravený… Mělo to ovšem jednu nespornou výhodu. Manžel Veroniku uživil a ta si mohla dovolit luxus. Vzít zaměstnání, které ji bavilo, i když o penězích nebylo – prodavačka květin.
Zahrady, o kterých je řeč, patřily k sobě přilepeným dvoupodlažním domkům. O obě se staraly ženy. Veronice bylo pětadvacet a její zahrada byla jako ona. Hezká takovým tím rafinovaně obyčejným způsobem. Nikde nebylo nic navíc, co tam být mělo, tak tam zkrátka bylo. Paní Hamáčková se protloukala životem, co by důchodkyně a ve svých dvaasedmdesáti, i díky své korpulentní postavě, sotva chodila, proto její zahrada připomínala hlavně skládku. A teď najednou tohle. Během třídenního kurzu vázání květin, kdy byla Veronika mimo domov, hromada záhadně zmizela!
Druhý den odpoledne po příjezdu z práce se ona „záhada“ sama vysvětlila. Na sousedním pozemku spatřila mladého muže likvidovat polorozpadlou králíkárnu. Veronika ho tipla na svého vrstevníka. Jeho obličej byl tuctový, ničím ji nezaujal, ale ta figura! Černé triko napínaly pracující svaly. Doslova ji spadla čelist, protože takhle zblízka něco tak mužného neviděla. A ten zadek! V montérkách!
„Dobrý den!“ pozdravila nového souseda.
„Dobrý den!“ odpověděl, když se otočil a spatřil Veroniku.
„Promiňte, že jsem tak zvědavá… Já nevěděla, že má paní Hamáčková vnuka.“
Svalovec se pousmál a podal vysvětlení: „Vnuk rozhodně nejsem. Jsem u paní Hamáčkové v podnájmu.“
„No vidíte a já si myslela, že když tady takhle uklízíte, že jste příbuzný.“
„Máme dohodu. Když uklidím zahradu, budu platit nižší nájem, no a pak si sem budu moct dát nějaké posilovací stroje.“
„Už je mi jasný, kde se u vás vzali tak velký svaly.“
„Dělám kulturistiku.“
„Tak to jste první kulturista, kterýho vidím na vlastní oči… A že jsem tak smělá… Ukázal byste mi někdy, jak cvičíte? Já bych jako dělala porotu.“
„Proč ne?“ souhlasil. „A aby paní porotkyně věděla, koho hodnotí, tak já jsem Venca. A jak mám oslovovat vás?“
„Veronika.“
„Těší mě. A asi vás hned potěším.“ Když viděl pohled plný zájmu, pokračoval, „za čtrnáct dní mám v Německu závody, tak vám těsně před nimi předvedu svou soutěžní sestavu. Chcete?“
„Jasně, že chci.“
Dny plynuly a sousední zahrada se postupně zbavovala letitého bordelu. To Veroniku uspokojovalo hned ze dvou důvodů. Jednak tu její už nehyzdilo nevzhledné okolí a pak si pohrávala s představou, jaké by to bylo, kdyby ji v náruči svíral sousední nájemník. Pikantní na tom byl fakt, že si to většinou představovala v momentě, kdy si zrovna plnila manželské povinnosti. Pro Veroniku to byla natolik vzrušující představa, že se manžel po aktu obrazně řečeno plácal po rameni, jaký je borec…
„Pozítří bych vám ukázal tu sestavu, protože hned potom jedu na ty závody do Berlína. Hodilo by se vám to v pět?“
„No jasně.“
„A abyste to nemusela obcházet venkem, tak já tady udělám takovou malou branku. Stejně je to tu v dezolátním stavu a volá to po opravě…“
„Vy jste úžasnej…“
„Nejsem. Jsem zámečník a udělat něco takovýho mi nedělá problém…“
„Cože? To mi říkáte jen tak? Vás mi seslalo samo nebe! Já vím, že jsem hrozná otrava, ale až přijedete z těch závodů, nemohl byste se u nás podívat na kotel? Na konci zimy se něco stalo s dvířky a teď se do něj špatně přikládá. Manžel slibuje, že na to někoho zavolá, než se zase začne v něm topit, ale v hlavě má jen to, jak se stane šéfem oddělení… Samozřejmě to nechci zadarmo,“ dodala.
„Jste hezká, ne otravná. Jasně, že se vám na to podívám.“
„Děkuju.“
„Ještě nemáte zač.“
Posadila se na připravenou zahradní plastovou židli. Venca pustil hudbu a postavil se před ní oděn do úsporných červených plavek. Chvilku počkal, až dozní úvod skladby a začal předvádět své svalstvo. S Veronikou ta anatomie v praxi dělala divy. Kdyby neseděla na sousedčině zahradě, ale byla s Vencou někde zavřená, kam by nikdo jiný nemohl, skočila by okamžitě po něm… Místo toho svůj chtíč vybila při standing ovention. „To bylo krásný. S tímhle musíš v Berlíně vyhrát. Nedovedu si představit něco hezčího,“ odpověděla na Vencův dotaz, co tomu říká. „Držím ti všechny palce!“
„Tak co, jak si v Berlíně dopad?“ vypálila na Vencu, když v úterý dorazil na opravu kotle.
„Byl jsem bramborovej.“
„To jako čtvrtej?“
„Jo. Vyhrál Rus, druhej byl Anglán a třetí domácí borec.“
„To si rozhodčí určitě seděli na očích!“
„Dík, ale oni byli opravdu lepší.“
„Tomu nevěřím!“
„Věř. Já to v tý konkurenci považuju za úspěch… Tak copak tu máme za problém,“ opustil Venca rozbor víkendového závodu a zaměřil se problematická dvířka. „To není nic hroznýho,“ řekl po chvíli, „podívej, tady to prasklo. Já si ten kousek vezmu do práce a svařím to a ve čtvrtek ti to přijdu namontovat.“
„Teda, já tě nemít, tak si tě snad vymyslím.“
„Prosím tě nepřeháněj. Tohle není nic světobornýho.“
„Jak pro koho.“
Pozítří fungovala dvířka, jako nová. „Tak, ty můj svalnatej poklade, a teď zpívej, kolik ti za tu opravu dám.“
„Nic. To byla maličkost. Rád jsem uspokojil mladé děvče.“
„Věř, žes ho teda uspokojil. A když už teda mluvíš o tom uspokojování, tak já tě beru za slovo.“ Přistoupila k němu. Sáhla mu do rozkroku, druhou rukou si přitáhla jeho hlavu a začala ho líbat.
„Počkej, co na to řekne manžel?“ vyplašeně se od ní odtrhl.
„Nic! Ty ho tu někde vidíš?“
„Ale to přece nejde! Jsi vdaná…“
„A to je nějaká tělesná vada?“
„Není,“ vysoukal ze sebe Venca, když se na něj smyslně podívala.
„Tak vidíš a navíc už dlouho toužím potom se s tebou vyspat.“ Rozvázala Vencovi tkaničku u montérek a zajela rukou do trenek: „Ty máš nějaký problém s erekcí?“
„Ne. Proč?“
„Nic, to je v pořádku.“
Nebylo. V ruce držela žížalku. Skoro celý ho schovala v dlani. Proboha ten má snad jen deset čísel a tloušťky taky zrovna moc nepobral. Všechny svaly měl Venca vypracované, jen na ten, pro tuhle chvíli nejdůležitější, žádné posilovací cviky nebyly. Veronika se dala na vojnu, tak bojovala. Výsledkem byla jedna rychlovka s předstíraným orgasmem.
„Děkuju za kotel,“ rozloučila se a přidala Vencovi na cestu polibek.
Od provedené opravy jejich vztah zamrzl. K ničemu tělesnému už nedošlo. Venca mezitím uklidil sousedce dvorek, nainstaloval si tam posilovací stroje vlastní výroby, kterým nevadilo, že stojí venku. Když je Veronika spatřila, tak Vencu poprosila, zda by ji neukázal, jak má na nich cvičit, aby si zpevnila břišáky a zadek. Vencovou odměnou za poskytnuté lekce byl kontakt s jejím tělem. Musel se jí přece dotýkat, když vysvětloval, kde to cvičení musí být cítit a poukázat na chyby.
Dny běžely. Prázdniny byly minulostí. Teplé září proběhlo městečkem jako splašené. V říjnu se už dalo venku cvičit jenom občas a byl tu listopad. Venca požádal Veroniku, zda by nechtěla být porotkyní nové sestavy, kterou si připravil pro závody v Rakousku.
Chtěla.
Tentokrát seděla v cimře sousedního domu, kde nábytku bylo poskrovnu. Překvapilo ji ke zdi přidělané veliké zrcadlo, jako na baletním sále. Venca dal Veronice pokyn, aby pustila hudbu. Znovu měl na sobě ty malé červené plavky. Sledovala napínající se svaly na rukou, krku, zádech, břichu, stehnech… Moment. Tady je něco jinak, blesklo Veronice hlavou. Ale co?
No jasně. V plavkách se „mrskalo“ něco, co takové dřív nebylo. Zbytek sestavy vnímala jen okrajově, neboť se změnila v býka fixovaného na červenou.
Hudba dohrála. Venca dokončil poslední figuru a čekal na Veroničinu reakci. Ta zpracovávala viděné. Buď mu celou dobu stál, nebo si s ním nechal něco udělat.
„Jak se ti to líbilo?“ vytrhl ji z úvah.
„Bylo to úžasné. Bylo to lepší, jak minule.“
„To jsem rád. Však jsem na tom HODNĚ zamakal.“
To byl dvojsmysl? No jasně že to byl dvojsmysl, zpracovala Veronika slyšené. To ale znamená, že… „Můžu tě, Vašku, o něco poprosit?“
„O co?“
„Můžeš si prosím tě stáhnout plavky?“
„Proč?“
„Protože, když to neuděláš, tak vstanu a udělám to sama.“
„To vypadá, jako bys mi vyhrožovala násilím.“
„Věř mi, že ho zažiješ, pokud si je IHNED nesundáš!“
Venca se k ní otočil zády a jako nějaká striptérka si plavky provokativně stáhl. Pak si rukama zakryl pohlaví a otočil se k Veronice čelem.
„Co ty ruce?“
„Chtěla jsi, abych si sundal plavky. Jsou dole. Tvoje přání jsem splnil.“
„Ty RUCE!“
„Co je s nima?“
„DEJ JE PRYČ!“ vyslovovala s důrazem na každém slově.
„A proč?“
„Protože chci vidět, co schováváš.“
„Víš, co se říká. Kdo je zvědavý, bývá často zklamaný.“
Veronika se prudce zvedla ze židle a rozbila jeho kryt. Ano. Bylo to tak. Venca podstoupil operativní zákrok na zvětšení pohlaví! Zajímal ji výsledek, proto zkušeným hmatem rychle probrala Vencovo mužství k životu.
„No Venco,“ zbytek za ní řekl polibek. Začala se před ním pomalu svlékat. Chvíli se dívala Vencovi do očí. Chvíli zálibně pozorovala jeho upravenou chloubu. Nahá dostrkala Vencu k židli, na které předtím seděla a jemným postrčením ho vyvedla z rovnováhy. Venca si sedl a čekal, co Veronika provede. Ta se na něho dívala z výšky a v očích jí hořely ďábelské ohníčky. Olízla si smyslně rty a hladila prsa. Pak vydala mlaskavý zvuk a bez zbytečných průtahů nasedla do připraveného mužského sedla…
