Nápad (2/1)

2. díl, 1. část

„Mám z tebe radost. Jsi učenlivý sameček. A to velice. Zasloužíš si odměnu… Chtěl bys znovu Ráchel?“
„Nechtěl.“
Paní Vocáskovou Jirkovo odmítnutí překvapilo: „Copak, copak? Já myslela, že se ti líbí, tak proč to odmítnutí?“
„Od tý doby se toho dost, Líbo, změnilo. Je to náročný. Aby doma nic nepoznali, tak musím všechno stíhat v kratším čase, a pak holt tý energie není tolik…“ Copak jí mohl říct, že má strach, aby mu to nepřipsala na konto? Zatím byl s přidělenými ženami spokojený. Bylo jich pět a byly šik, i když dvěma už před nějakou dobou zvonila při průjezdu padesátka. Neuměl si představit, jak by se zachoval, kdyby musel uspokojit michelinovský typ…
„Na víkend 25. a 26. příštího měsíce si nic neplánuj! Jedeš na chalupu!“
„A kam?“
„Do Sloupu.“
„Hm… Moment,“ došlo náhle Jirkovi, „to nemůžu! Už přes půl roku mám s Vojtou naplánovanou akci. Jedeme s kámošema na raft.“
„To budeš muset oželet…“
„Kdyby tam nejel Vojta, tak by to bylo v pohodě, ale takhle nemám šanci vymyslet nějakej věrohodnej důvod, proč nepojedu…“
„Jsi chytrý kluk. Ty určitě na něco přijdeš! Máš na to víc, jak měsíc a půl…“ Jirka se na Libuši podíval nešťastným psím pohledem bez viditelného úspěchu. Ta ho povzbudivě poplácala po tváři. „Neboj, času máš dost. Do tý doby tě čekají jen dvě repete. Umíš prý úžasně rychle regenerovat…“ a podala mu kartičku s instrukcemi.

Ať si Jirka lámal hlavu sebevíc, na žádný fígl, jak věrohodně doma zdůvodnit, že nebude o víkendu doma, nemohl přijít. Máma razila heslo, že když studuje, tak ať si holky nasere! Až prý bude vydělávat, může si klidně vydržovat i tři… Když na to bude mít. To už prý bude jeho věc.
Vojtovi taky nemohl vyklopit, proč nepojede. Ten vůbec netušil, že jeho kamarád s ním skoro tři měsíce nedrží panickou basu. A být pořád ve střehu ohledně stesků po styku, aby se nepodřekl, stálo Jirku hodně úsilí. Něco se musí stát, říkal si. Jen přijít na to co…

Po čtrnácti dnech znovu Jirka zvonil u paní Vocáskové: „Ahoj,“ pozdravil, když otevřela dveře, „mám problém. Můžu jít dál?“
„Tak povídej,“ pobídla ho Líba, když se usadili v obýváku.
„Nešel by ten víkend příští měsíc přehodit jinam?“
„Nešel.“
„Hm… V tom případě mě napadá jen to, jestli bys neměla i něco pro kámoše Vojtu?“ Přitom ukázal rukou o patro výš.
„No neměla. Není tak zajímavý jako ty. Snad jedině…“ Líba se podívala na Jirku s lehce poťouchlým výrazem, „kdybys dokázal sehnat fotku svého nahého kamaráda se stojícím ptákem.“ Jirka na ni vytřeštil oči. Nechala ho tu informaci strávit a pokračovala: „Pokud by zaujal, něco by se určitě našlo.“
„Výborně,“ ulevil si, „takže jsem tam, kde jsem byl.“
„To víš, Jiříčku, život je boj.“

„A co kdybys zkusil nějakou seznamku?“ odpálil Jirka Vojtovi nářky ohledně odmítání jeho osoby mladými děvčaty.
„Jo, nějaká se mi bude zamlouvat a já zjistím, že je z nějaký Horní Dolní, a jsem tam, kde jsem teď.“
„Nepropadej hned pesimismu. Je to přece šance, že něco klofneš…“
„A že tys do toho ještě nešel, když je to tak skvělý?“
Kurva, zpanikařil Jirka, co mám na to odpovědět? Připadalo mu, že mlčí celou věčnost, než z něho vylezlo: „Já to chci udělat. Jsem ve stádiu hledání tý nejvhodnější. Nechci, aby v ní byly jen samý starý báby.“
„Tak až ji najdeš, dej vědět. Třeba se připojím.“
Jirka doma zasedl k notebooku a poptal se kamaráda Googla, nezná-li nějakou, která dokáže propojit nesmělou mládež s hormonálním přetlakem.
Najít něco pro rozumného byla nečekaná dřina. Vítězem se stala poeticky se tvářící stránka „Amorův šíp“. Ve skutečnosti sloužila k ukájení nejrůznějších sexuálních fantazií. Našel na ní dost žen, které hledaly učenlivé žáčky… Bingo! Narazil i na Dolores Nezkrotnou ujíždějící na trojkách, což bylo Jirkovi fuk. Zaujala jej proto, neboť se za tímto pseudonymem skrývala jeho známá, na kterou měl mail. Poprosil ji, zda by se s ním mohla na chvíli někde sejít, protože potřebuje v jedné věci pomoc zkušené ženy z Amorova šípu. „Nebude to nic fyzického. Jde jen o to vymámit z kámoše jednu fotku.“
Odpověď přišla do hodiny a byla souhlasná. Lenka, alias Dolores, hned navrhla místa a termíny. Šikovná holka, pomyslel si Jirka, když ji obratem jeden z nich potvrzoval. Ta Vojtu svlíkne jako prd, mnul si ruce.
„Ahoj, tak co potřebuješ?“ vypálila na Jirku Lenka, když si k němu v kavárně sedala.
Ta se s tím teda nemaže! Jirkovi tahle myšlenka vyloudila na tváři úsměv. „Potřebuju fotku svýho kámoše…“
„No a v čem je problém?“ skočila mu do řeči.
„Problém je v tom, že na ní musí bejt nahej a…“ ztišil hlas, „a se stojícím pérem.“
„Ty jsi na kluky?“
„Ne to ne, ale mám ji získat pro jednu ženu.“
„Proč?“
„To je složitý a navíc o tom nesmím mluvit.“
„Ty seš tajemnej, jak hrad v Karpatech… Hele. Buď vyklopíš, na co ji potřebuješ, nebo jdu pryč!“
„Já ti nelžu! Opravdu je to pro jednu ženu a opravdu ti to nesmím říct.“
„Hm… Tak to máš blbý. Když mi není jasný, proč mám něco udělat, tak do toho nejdu! Měj se.“
„Počkej!“ snažil se ji zadržet. Lenka se na něho podívala v očekávání, že se dozví požadovanou odpověď. Po dvouvteřinovém mlčení vstala a odešla.
A jsem v prdeli, shrnul lakonicky svou situaci, když mu Dolores zmizela z očí. Nápady došly. Spasit ho mohl jedině zázrak. Ale téhle iluzi, jako správný bezvěrec, nevěřil.

I máma si té jeho zaraženosti všimla. Když vyzvídala, co s ním je, tak ji odbyl s tím, že jsou teď ve škole samá písemka a zkoušení.
„A ty máš s učením nějakej problém?“
„Ne nemám. Jen je toho nějak moc…“
To mámě stačilo a nechala ho na pokoji.
Vojta chtěl také vědět, co se s jeho kamarádem děje, ale dočkal se jen nic neříkajícího: „To přejde.“ No jo, jenže ono to už trvalo víc jak týden a nevypadalo to, že by se měla situace změnit. Přestali ho zajímat i hezké holky. Když ho Vojta na nějakou upozornil, tak se na ni sotva podíval a zamručel: „Hm.“ To bylo k zbláznění. Ani blížící se akce na raftech Jirkovi náladu nezvedala, spíš naopak. Dokonce se nechal slyšet: „Mně se nikam nechce.“ Takového přemlouvání to Vojtu doma stálo, aby mohl jet, a teď to jeho nejlepší kámoš, který to navíc všechno spískal, chce sabotovat? Tak to teda ne! Co jsem si doma vydupal, toho se taky zúčastním, rozhodl se Vojta. I kdybych měl jet sám!