Před sebou měl nejtěžší úsek – dva a půl metru asi dvacet centimetrů široké římsy. Kdyby se dalo něčeho chytit, tak by to nestálo za řeč, jenže… Ve třech metrech nad zemí se musel hrudí nalepit na zeď a po tmě a „na špičkách“ se posunovat úkroky… Římsa končila ve výklenku (asi pro sochu) odkud se Bronislav mohl dívat na sprchující se ženy, kterým skončila směna. Vzpomínal při tom na svoje koupání, při němž seděl ve vaně a užíval si očistných pohybů maminčiny ruky navlečené do žínky. Jenže před rokem umřela a třiatřicetiletému Bróňovi, chyběla čím dál víc.
Tohle šmírovací místo objevil ve fabrice během léta náhodou. Dělal nádvorníka a při úklidu expediční rampy ho zaujal pohyb na protější budově. V mírném větru tam povlávala žlutá igelitka. Vydal se pro ni. Vystoupal schody ke dveřím vedoucího provozu zakončené malým odpočívadlem. Přelezl zábradlí, stoupl si na římsu a dostal se k tašce. Zahákla se o kus železa, který trčel ze dna výklenku. Zjistil, že jsou v ní čtyři popsané papíry. Když se chtěl vrátit, všiml si, že v budově naproti jsou otevřená tři okna. V jednom z nich se něco pohnulo. V koupelně touhle dobou neměl nikdo být, ale paní Hana šla dnes z práce dřív. Bronislav se na ni podíval a zkoprněl. V okně viděl maminku. Nerozuměl tomu. Jeho maminka je přece v nebíčku. Mohla za to skoro dvacetimetrová vzdálenost mezi budovami, přítmí v koupelně a tělesná podobnost paní Hany s jeho rodičkou. Byla totiž ve stejných letech i kilech, s podobnými rysy obličeje. Vzpomněl si na koupání a vzrušil se. Paní Hana se podívala ven a spatřila mladého muže, který na ni zíral. Vykřikla a utekla. Bronislav se vydal na zpáteční cestu.
Tašku s papíry zanesl do kanceláře vedoucího provozu. „Kdes to našel, Bróňo?“
„Tam v tom výklenku,“ naznačil rukou směr.
„To si děláš prdel,“ vytřeštil na něj oči, „Ty vole, dyť ses moh zabít!“
„Jo?“
„Už tam nikdy nelez!“
„Jo.“
Bróňa chtěl zase spatřit maminku. Druhá polovina srpna začala být k němu milosrdná, protože kolem desáté večerní už začínala být tma, a tak se rozhodl, že se půjde na paní Hanu podívat.
Do výklenku zapadl deset minut před desátou. V koupelně se osprchovalo hodně žen, ale paní Hana mezi nimi nebyla. Usoudil tedy, že na této směně nedělá. Pozítří, řekl si, si prohlédne další směnu.
Opět se nedočkal. Ani v té třetí neuspěl.
Stál ve výklenku a čekal. Čtvrtá směna a tudíž poslední možnost. Víc směn se v té provozovně nestřídalo. V koupelně se rozsvítilo. Přišla první žena, pak druhá, třetí… „Maminka“ nikde. Jak to? Kam zmizela? Rozhodl se, že bude paní Hanu vyhlížet každý den.
Dočkal se! Pracovala ve dvojce, jenže měla zrovna dovolenou, když tuhle směnu šmíroval poprvé. Ostatní ženy nevnímal. Jedinou, kterou hypnotizoval, byla paní Hana – maminka.
V polovině října ji potkal na dvoře, kde právě uklízel: „Ahoj!“ pozdravil ji.
Zarazila se: „My se známe?“
„Jo. Jsi moje maminka.“
„Já nejsem tvoje maminka.“
„Jsi jako ona.“
„A kde je?“
„Odešla do nebíčka.“
„Tobě se po ní stýská, viď?“
„Hm.“
Kombinace Bróňovi radosti, že vidí její „reinkarnaci“, a smutku z jejího odchodu v ní probudily mateřské city. „Chtěl bys, abych přišla na návštěvu?“
„Jo.“
„Můžu přijít už dnes. Chceš?“
„Jo.“
„Dobře. Když mi řekneš, kde bydlíš, tak přijdu ve čtyři hodiny.“
Paní Hana se usadila do sedačky z 80. let. I ostatní nábytek tu dobu pamatoval. Musela uznat, že je velice mile překvapená, protože čekala, že uvidí pěkný svinčík, ale byt byl jako ze škatulky. Popíjeli kávu a přikusovali koupenou bábovku.
„Máš to tady hezký…“ Zarazila se, protože netušila, jak ho má oslovit. Nakonec zvolila to, které by použila ta, za níž ji považoval: „Synáčku,… Jak se vlastně jmenuješ?“
„Bronislav, ale maminka mi říkala Bróňo.“
„A co děláš, Bróňo, když nejsi zrovna v práci?“
„Uklízím, a když jsem hotov, tak slepuju hrady.“
„A kde je máš? Žádné nevidím.“
„Když nějaký slepím, tak ho odnesu do muzea.“
„Počkej… Ta výstava… Tos lepil ty?“
„Jo.“
„Jsi šikula… A jak jsi na tom s děvčaty?“
„S Jakými děvčaty?“
Paní Hana se pousmála: „No, nějaká nevěsta…“
„Nechci nevěstu! Chci maminku!“
„Dobře, dobře,“ přisedla si k němu, „tak víš co? Od týhle chvíle mi můžeš říkat maminko.“
To, co následovalo, paní Hanu překvapilo. Bronislav jí položil hlavu na prsa a objal kolem pasu: „Já jsem tak rád, že ses vrátila.“
Paní Hana hladila Bróňu po vlasech, když si najednou uvědomila, že cítí „synáčkovu“ ruku na svém stehně. Nestalo se to nedopatřením, ale záměrně. Jeho prsty se pomalu začaly přibližovat po vnitřní straně stehna k jejímu pohlaví.
„To se mamince nedělá,“ dala si jeho ruku zpátky na bok.
„Maminka to měla ráda!“
„A co ještě měla maminka ráda?“
„Ráda mě koupala. Mně se to taky líbilo… Vykoupeš mě?“
Panečku, to jsou věci, podivila se, ale čtyři roky samoty rozhodly za ni: „Jak tě koupala?“
„Napustil jsem vanu. Vlezl do ní a čekal, až přijde.“
„Dobře. Běž napustit vanu a až v ní budeš, tak zavolej!“ Srdce paní Hany zvýšilo tepovou frekvenci. Pane Bože, jak je to dlouho, co jsem naposled viděla nahatého chlapa? Dva roky? (To se nechala přefiknout starým Voříškem. Pořád se holedbal se „jakej je samec“, jenže se zmohl na jedno super rychlé číslo a bylo vymalováno… Než tohle, to raději celibát, řekla si tenkrát.)
„Už jsem ve vaně,“ ukončil Bronislav její úvahy.
Vešla do koupelny.
„Máma mě chodila koupat jen v kalhotkách a podprsence.“
To je síla, projelo ji hlavou, a odešla si odložit.
„Ty kalhotky byly průsvitný a podprsenka menší!“ šokoval Bronislav paní Hanu hned mezi dveřmi.
„To jsem nevěděla. Nevadí, že tě umeju v tom, co mám?“
„Vadí!“
„Když to vadí, tak tě nemůžu vykoupat!“
„Můžeš! V ložnici je skříň se šuplíkama. Tam najdeš, maminko, svoje kalhotky a podprsenku.“
To si mám obléct prádlo po cizý ženský? Vždyť mi to nemusí být… Pro odchod do ložnice „se přimluvilo“ ve vodě spatřené, tak z třetiny vzrušené, mužství. Ve druhém šuplíku, hned na vrchu, našla hledaný úbor. Dobrý, sedí mi, jen ta „šňůra“ v zadku nic moc… Podprsenka dostála svému pojmenování, protože košíčky končily paní Haně pod bradavkami. Vypadám v tom, jak laciná děvka, konstatovala při pohledu do zrcadla. No a co… Vidí to někdo? Nevidí! Hlasitě vydechla a odhodlaně vyrazila do koupelny.
„Maminko, ty jsi krásná!“
Něco takového už hodně dlouho neslyšela. Usmála se a pohladila Bróňu po vlasech: „Jak tě maminka koupala?“
„Vzala si tady tu žínku, mýdlo a celého mě umyla.“
První přišla na řadu záda. Když byla čistá, umyla synáčkovy hruď a dočkala se druhého odpoledního překvapení. Bróňa se postavil a nalajnoval další postup: „A teď nohy, prdelku a pindíska!“
Když mydlila stehna, mírně se rozkročil. Očista vnitřních stran se evidentně zamlouvala Bróňovu penisu…
Na řadě byl zadek. Ještě předtím, než ho zhodnotila jako pěkný, namasírovala jej žínkou. „Taky mezi půlkama!“
Poslechla a nejprve rýhu projela žínkou. Pak neodolala pokušení, žínku odložila a zajela prstem ke konečníku. Přitlačila na něj prst a… Fungovalo to! Penis reagoval. „Kouzelným proutkem“ dosáhla rychle plného ztopoření. Ta hra na maminku paní Hanu uchvátila. (Odteď ji budeme říkat maminka a Bróňovi synáček.) Nevěřícně zírala na opravdu pořádného těšitele ženské touhy. Průměrnou délku kompenzoval nadváhou… To ji inspirovalo k označení „Otesánek“. Předpokládala, že ji celou vyplní, ale hlavně… Dej, Bože, ať je sexuálně nenasytný. Synáček se otočil čelem k ní. Rukou sevřela mladé masíčko a pomalu po něm jezdila. Cítila, že vlhne.
„Žínkou, maminko,“ vrátil ji synáček zpět do role.
„Promiň, synáčku, hned to napravím.“ Žínkou mydlila „Otesánka“, v druhé ruce svírala varlata.
Synáček ji začal prsty mnout vzrušené bradavky. Zavřela oči a o něco silněji sevřela „Otesánka“. V duchu se přitom modlila – Ó, Bože, dopusť, abych tohle cítila v sobě! Synovi prsty opustily bradavky, aby se věnovaly klínu. V mírném předklonu ji přes kalhotky hladil „čárku“. Když ho to přestavilo bavit, zajel do nich. Chvíli se probíral houštinou a než ukazováček povýšil na jeskyňáře, projevil nespokojenost: „Proč ses přestala holit? Vždycky jsi říkala, že když si to děláme pusinkou, že je lepší, když vypadáme jako malý děti…“
„Promiň mi to. Zapomněla jsem. Já…“ přerušil ji na okamžik jeskyňář, „to pak napravím.“
Musela uznat, že jeho učitelka byla vynikající. Prstit uměl náramně…
Slova: „Osuš mě!“ v stupni její rozdělanosti označila za brutální, ale poslechla. Nejprve opláchla „Otesánka“ od mýdla a teprve pak nechala synka vylézt z vany, aby ho mohla osušit.
„Mami, ty si ho dneska do pusy nevemeš?“
O starší ženskou se chlapi zrovna neperou, a když má doma něco takového, proč se honit za něčím jiným, pochopila maminka myšlenkové pochody synáčkovi rodičky. Klekla si, pravačkou chňapla po „Otesánkovi“, vrazila si ho do pusy a znovu se stala mladou holkou, kterou přezdívali Kuřajda…
Z úvah, zda si po letech připomene chuť semene, ji vytrhl synáčkův příkaz: „Mami, postav se!“ Vstala a šup… Tanga měla dole. Vystoupila z nich. Synáček zkušeně rozepnul podprsenku a hodil ji na zem. „Teď se, mami, ohni a chytni se vany!“
Poslechla.
Jupííí… „Otesánek“ se bez problémů cpal do otvoru, kde byl už hodně netrpělivě očekáván. Pane Bože, to je boží… Děkuju ti, žes vyslyšel mý prosby…
Synáček, chytil maminku za boky a nasadil strojové tempo. Ona hekala. On funěl. Kdyby ji včera někdo řekl, že dnes v sobě ucítí pořádnej klacek, tak by si významně zaťukala na čelo a sdělila mu, že se zbláznil… Nezbláznil! Ono se to dějééé… Tělem ji projel orgasmus. Synáčka to nezastavilo. Vrátila se zpět a dál prožívala své vzrušení. To snad není možný… Ta výdrž… Já už budu… Zááás…
Synáček nedbal jejího rozpoložení a pokračoval v revitalizaci zanedbané zahrady. A jako správný zahradník ji musel také zalít, což několikrát doprovodil písmenem: „h…“
Dopad semene na děložní čípek odpálil třetí orgasmus. Synáčkovi ruce ji přidržovaly, aby neupadla, protože se jí třásly nohy. Děkuju, pane Bože, děkuju. Já musela bejt hodná, když jsi mě takhle odměnil.
Maminčina návštěva se protáhla až do rána. Poté, co se za jeho vydatné pomoci, na které trval, zabavila tělesného ochlupení, se dočkala pěti dalších závlah. Do práce odcházeli ruku v ruce. Bylo jí fuk, jak se na ně lidi udiveně až pohoršeně dívají. Byla to jejich chyba, že v ní neviděli to, co teď uvnitř byla. Mladá a hrozně nadržená holka, která se nemůže dočkat odpoledního koupání…
