příběh třináctý, 1. část
V čísle popisném 35 se otevřely dveře a muž něco přes padesát vstoupil dovnitř. Ještě předtím, než překročil práh, se ohlédl a v ten moment jeho obličej zachytil fotoaparát ukrytý za keřem v zahradě protějšího domu. Prstu, který zmáčkl spoušť, bylo čerstvě sedmnáct a jeho majitel byl zamilovaný do své sousedky. Hodinky na mladíkově ruce ukazovaly 15:33. Byl to už jubilejní desátý zápis. Ještě připsal „50 – stejný“. To se odehrálo ve čtvrtek. V úterý opět číhal na svém místě za keřem a tentokrát se nic nedělo. „50“ vždycky přicházela mezi půl čtvrtou a čtvrtou. Bylo pět minut po čtvrté a ona nikde.
Mladík samá ruka, samá noha, odhodlaně přešel ulici. Zazvonil a čekal, až se objekt jeho touhy objeví ve dveřích: „Dobrý den, paní Krásenská! Mohl bych na chvíli s vámi mluvit?“
„A o čem?“
„Bude lepší, když to probereme uvnitř, než tady na ulici.“
Ženiny oči pod blonďatou ofinou se s mírným znepokojením podívaly do očí nezvaného hosta: „Dobrá, pojď tedy dovnitř!“ a sotva za sousedem zaklaply dveře, zeptala se: „Co chceš?“
„Víte, paní Krásenská, mám fotky jistého pána, který vás pravidelně navštěvuje…“
„No a?“
„K těm fotkám mám poznamenaný datum návštěvy s příchodem i odchodem…“
„Co tím chceš říct?“
„Že jste svému manželovi nevěrná.“
„To je blbost. Je to dobrý kamarád a jezdí si pokecat. Nebo seš taky jeden z těch, co si myslí, že žena může mít za kamarádku jen ženu?“
„Jistě. To může. Ale jak mi chcete vysvětlit, že když přichází, tak se dívá, jestli ho nikdo nevidí, a když odchází, tak se tak nějak zvláštně usmívá… hm?“
O hlavu menší štíhlá žena se začínajícím čtvrtým křížkem na hrbu se rozesmála: „To mi jako chceš říct, že máš vyfocenýho mýho milence?“
„Ano.“
„Jako vtip dobrý, ale teď už padej!“
„Uvidíme, co na to řekne pan Krásenský, až ty fotky a záznamy k nim uvidí…“
„Nic.“
„Je zajímavý, že ten pán přijíždí pokaždé, když jste doma sama… Že nikdy nepřijede na návštěvu, když je doma i váš manžel?“
„To je náhoda.“
„Myslíte? Uvidíme, jestli té NÁHODĚ uvěří i pan Krásenský… Tak na shledanou.“
„Ještě než odejdeš, tak mi prozraď, co sis od toho sliboval?“
„Že se stanu vaším milencem.“
„To si děláš prdel… Podívej se, kolik je tobě a kolik mě. Já jsem pro tebe stará.“
„Ale hezká.“
„Dík, ale já nejsem na zajíčky. Ti v posteli stojí za pendrek.“
„Já myslel, že byste mě to naučila.“
„Myslet znamená hovno vědět, mladý muži… A teď už běž. Budu se tvářit, že tenhle pokus o vydírání se nikdy nestal… Sbohem!“ a vyšoupla ho ze dveří.
Byla půlka července. Vedra k nevydržení. Mladý muž bloumal obchodním centrem krajského města. Míjel netečně jeden krám za druhým, když tu jeho pozornost upoutala dvojice v kavárně uprostřed centra. Paní Krásenská tam seděla s tím „50 – stejný“. Rychle od nich odvrátil zrak, aby nepřitáhl pozornost a pokračoval v chůzi. Zašel k prvnímu krámu, kde už ho nemohli vidět a razantně zrychlil. Po eskalátorech sjel o patro níž. Rychle se dostal ke schodišti, které vedlo ke kavárně a odkud si paní Krásenskou s tím mužem mohl vyfotit. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Okolo něho proudilo dost lidí a zastavit se, vytáhnout mobil a začít fotit, znamenalo, že přitáhne pozornost. Proto předstíral, že si chce dát sluchátka do uší, které vytáhl z batohu. V pravačce držel mobil a spustil na něm foťák. Mobil natočil tak, aby v něm viděl sousedku s oním mužem a několikrát stiskl spoušť. Spokojený sám se sebou sešel po schodišti zpátky do přízemí.
V místě, kde nikomu nepřekážel, si uklidil sluchátka a podíval se na své úlovky. „Ale, ale… To se podívejme,“ vypadlo z něho potichu. Displej mu ukazoval zamilovaný kukuč paní Krásenské a ruku pána „50 – stejný“ na její ruce. Usmál se a s pocitem dobře odvedené špionážní práce vyšel z obchodního centra.
Horkým úterním odpolednem se domem s popisným číslem 35 rozdrnčel domovní zvonek. Bylo to již podruhé a tentokrát zněl velmi netrpělivě. Mladší z žen, které se slunily za domem na lehátkách, vstala: „ Já se, mami, podívám, co je to za otravu.“
Mladíkova ruka mířila ke zvonku potřetí, když se otevřely domovní dveře. Mladá Krásenská se zeptala: „Co chceš?“
Odpovědi se nedočkala. Sousedova ruka zůstala ve třech čtvrtinách cesty ke zvonku a jeho oči nevěděly, na co se mají dívat dřív. Viděly totiž velmi zdařilou kopii mladíkovi sousedky v 21letém vydání. Stála proti němu v červených bikinách. Měla všechno, co má správná kočka mít…
„Děkuji za tvůj obdiv… Tak ještě jednou… CO CHCEŠ?“
„Mluvit s paní Krásenskou,“ špitl.
„Nemá čas. Právě teď je naložená v bazénu a kvůli tobě z něho v tomhle vedru nepoleze… Jedině, že by hořelo… Hoří?“
„Ne.“
„To jsem ráda. Sbohem!“ a dveře se zavřely.
Ještě chvíli užaslý mladík vydýchával u dveří viděné.
„Kdo to byl?“
„Ten mladej od naproti.“
„A co chtěl?“
„Nic důležitýho, protože, když mě viděl, ztratil řeč, tak jsem ho bleskově odpálila.“
„Nejradši bych mu jednu napálila,“ povzdechla si matka.
„A pročpak?“ zpozorněla dcera.
„To je dlouhá historie…“
„Věřím, ale i ta sebedelší story začíná první větou, a tu jsi už řekla, tak pokračuj. Času dost…“
„Vydírá mě.“
„Cože tě?!“
„Slyšelas dobře. Fotí si a zapisuje, kdy za mnou jezdí Franta, a vyhrožujeme mi, že to ukáže tátovi.“
„To je dobrý… Kdyby chudák věděl, že je mu to jedno, protože obhospodařuje jiný políčko…“
„Dík, že mě přirovnáváš k poli.“
Nádherný obsah červených bikin teatrálně protočil panenky: “Ježíš, ty toho naděláš. Vždyť to byla jenom taková slovní hříčka – kolik višní, tolik třešní… Ale mluvila si o vydírání. Co chtěl?“
„Sex.“
„Cože? Von s tebou chtěl šukat?! To je síla…“
„Vsadím se, že někde vyčmuchal něco novýho a přišel přitlačit.“
„A ty snad nechceš toho ztepilého, rachiticky urostlého mladého muže s obličejem plným beďarů? Nepřipadáš si, mami, divná?“
„Ještě si z toho dělej prdel. Mě to zas tak vtipný nepřijde.“
„A co s tím chceš dělat?“
„No… To je to, co nevím.“
„Neboj, mami, na něco přijdem.“
.
